Srpen 2007

Malfoyové nepláčou

29. srpna 2007 v 21:11 | Míša |  - Jednorázovky -
Tuhle jednorázovku věnuji Meluzííínce :)

-@-@-@-

Popis
: Draco pohřbívá svou životní lásku...

Kategorie: depresivní/ tragické

Postavy: Draco Malfoy, zmíněni další bradavičtí studenti

-@-@-@-

Vstoupil do místnosti. Vše bylo "ozdobeno" černou barvou. Nesnášel ji po celý svůj život. Vždy mu přinesla jen bolest, zármutek a utrpení. Stejně jako teď.
Usadil se na židli postavenou nejblíže k rakvi. Neměl odvahu nahlédnout dovnitř. Vzpomínky na dívku, která v ní ležela, si chtěl uchovat čisté. Tak čisté, jako byla její duše. Stejně čisté, jako byla jejich láska. Kdepak byla, stále je. Pořád ji miloval. Smrt zabíjí lidi, ne lásku.
Smutně si povzdechl. Jak moc ji jen miloval! Udělal by pro ni cokoliv, dokonce i opustil služby Temného pána, jen aby mohl být s ní. Litoval však toho, že jí nikdy nedokázal říct, co vše k ní cítí. Bylo mu ale jasné, že ona to věděla. Vyznala se v něm. Znala ho lépe než on sám. Možná i díky tomu ji tak moc miloval…
Dveře se znovu otevřely. Do místnosti vstoupilo pět lidí. Poznal je lehce. Sice je už dlouho neviděl, ale ani všechny ty roky je nedokázaly moc změnit. Prohlížel si všechny jejich tváře- Harryho, Ginnyinu, Ronovu, Hermioninu, Nevillovu. Těkal očima z jednoho na druhého.
,,Opravdu se moc nezměnili," pomyslel si trpce.
Všichni na sebe rozpačitě hleděli.
,,No tak, řekni už přece něco! Vždyť jsi je sem pozval!" Přikazoval sám sobě.
Konečně se odvážil promluvit.
,,Vítám vás všechny. Jsem rád, že jste přišli. Přála by si to."
Přistoupili k němu. Jeden po druhém mu popřáli upřímnou soustrast.
,,Můžeme začít?" Zeptal se po chvíli.

,,Jistě."
,,Chtěl bych říct, že to byla neobyčejná žena. Ukazovala každému zázraky, učila je snáze se smířit s tím, jací jsou. Mnoho lidí by se od ní mělo učit. Troufám si říct, že všichni. Sbohem, Lenko!" Při posledních slovech se mu z očí vydraly slzy. Kutálely se po jeho aristokratické tváři, která se teď otřásala smutkem.
Sehnul se, aby mohl na rakev hodit růže. Černé, ty měla nejradši.
Ostatní ho následovali, poté se s ním tiše rozloučili a vydali se pryč. Jen on tam zůstal sedět. Sám, jako vždy. Opuštěný a nešťastný. Klekl si k jejímu hrobu. Obrovskou kytici růží položil přímo doprostřed. Už se ani nesnažil zakrývat slzy. Jeho ocelové oči jimi byly zcela zaplněny. Zavřel je. Jakmile je otevřel, spustily se mu z nich slané potůčky. Další slzičky si hledaly cestu ven.
,,Proč zrovna já? Proč mám být tím, kým nechci? Proč jsem se musel narodit zrovna v té rodině? Proč se vše špatné děje jen mně? Proč? Proč jsi zemřela, Lenko? Proč jsi tu nemohla zůstat se mnou? Tak proč, doprdele, PROČ?!?!"
Ozvěna těchto slov se nesla celým hřbitovem. Jako na povel začal vzlykat.
,,Malfoyové nepláčou! Nikdy!" Okřikl se v duchu. ,,Tak nejsem Malfoy, no. Vlastně bych měl být rád."
Zvedl se a zamířil domů, kde bude sám… Zase. Měl by si na samotu začít zvykat. Ale přitom je tak těžké smířit se s ní a přijmout ji do svého domu za každodenního hosta.
-@-@-@-
Přišel domů. Vysvlékl se a šel do sprchy. Vše na něj doléhalo. Nesnesl ten nátlak a už vůbec ne ten pocit. Pocit absolutní prázdnoty, neštěstí a smutku.
Pustil si vlažnou vodu. Tisíce kapiček vody se do něj zabodávalo jako tisíce ostrých jehel. Způsobovalo mu to bolest, ale také úlevu. Měl pocit, že z něj stéká všechno špatné, všechny vzpomínky na dnešní den. Byl zoufalý. Strašně zoufalý. Nevěděl, co má dělat. Nejraději by se vším skončil. Se svým životem, tou hroznou přetvářkou, těmi lžemi. Lhal sám sobě. Neustále si nalhával, že mu bude lépe. I když věděl, že tomu tak nebude. Nikdy.
Náhle spatřil na okraji umyvadla žiletku, ještě nerozbalenou.
,,Určitě bude ještě ostrá…", pomyslel si.
Natáhl se pro ni. Tělem mu projel záchvěv strachu. Strachu z neznáma i z bolesti. Najednou si vybavil obličej jeho zesnulé. Bylo mu jasné, co musí, a hlavně chce, udělat.
Vytáhl žiletku z obalu. V matném světle se stříbřitě leskla. Podíval se na její ostrou stranu. Což na tom, že zemře nahý. Bylo mu to jedno. Přiložil si ji k žilám na ruce. Na chvíli si přestal být jistý, zda to chce udělat.
Pochybnosti ho ovšem hned opustily. Nadechl se a řízl. Cítil slabou bolest. Z žil mu vytékala spousta krve. Podíval se na svou ruku a omdlel. Asi to tak bylo lepší, alespoň necítil tu strašnou bolest při umírání.
Ležel pod tekoucí vodou, ve velké kaluži krve. Ale to už nevěděl…


Ztracená láska

28. srpna 2007 v 17:36 | Míša |  - Jednorázovky -
Tuhle jednorázovku chci věnovat mojí super nejlepší kamarádce Marti, na jejíž popud jsem ji napsala.
Vím, že jsi to už četla, ale minule jsem zapomněla na věnování. Touto povídkou ti chci strašně poděkovat za všecko. Za tvou podporu při mém psaní, jelikož jsem ti jako první umožnila přečíst si mé jednorázovky, za skvělou reklamu na tvém blogu, za to, že mi pomáháš dostat se z trapasů až se tomu pak smějeme, a hlavně za to, že tě mám! Doufám, že naše přátelství vydrží i střední školu, nerada bych o tebe přišla!
Navíc víš, že já se z pocitů spíš vypíšu než abych to říkala, páč v danou chvíli mě nikdy nenapadne nic, co by vyjadřovalo to, jak moc si vážím toho, že tak skvělou kamarádku, jako jsi ty, mám! DÍKY! :-*
-@-@-@-
Popis: Harry se po dlouhé době vrací do Doupěte. Všichni nadšeně očekávají jeho příjezd. Hermiona však musí nečekaně odjet...
Kategorie: tragické (možná trochu depresivní)
Postavy: Ron Weasley, Hermiona Grangerová, Harry Potter, zmíněni jsou i Weasleyovi
-@-@-@-
Ležel na posteli a přemýšlel. Přemýšlel o světě, Voldemortovi a mnoha dalších věcech. Náhle mu na mysl přišla jeho tajná láska, Hermiona. Právě když si uvědomil, že ji nikdy nemůže mít, ozvalo se slabé zaťukání na dveře.
,,Dále," řekl tiše.
Otevřely se dveře.
,,Ahoj," dostala ze sebe Hermi. ,,Za chvíli odjíždím, jdu se jen rozloučit."
,,Ahoj." Rychle se posadil. ,,Už odjíždíš? Myslel jsem, že tu ještě zůstaneš, Harry by se měl zítra vrátit."
,,Já si to taky myslela. Ale naši mi poslali sovu. Tak za nimi jedu - jen tak pro jistotu. Víš přece, jak to dnes je. Mám o ně strach."
,,To máme všichni. Hermiono, slib mi, že na sebe budeš dávat pozor. Nechci, abys byla další na řadě..." odmlčel se. Vzpomněl si totiž na své přátele, rodinu. Na všechny mrtvé, trpící. Hlavou mu probleskly tváře všech známých, teď již mrtvých - Percyho, který se obětoval za rodinu; Parvati Patilové, profesorky Trelawneyové, a spousty dalších.
,,Rone! Teď na to nemysli, prosím." Řekla Herm, jako by mu četla myšlenky.
,,Jo, jasně. Na to bude ještě dost času." Ušklíbl se pro sebe.
,,Už musím opravdu jít. Uvidíme se, doufám, brzy." Těmito slovy se rozloučila a odešla.
,,Ahoj…." dodal tiše.
Jakmile za ní zaklaply dveře, okamžitě si lehl. A přemýšlel. Přemýšlel tak dlouho, až usnul.
-@-@-@-
Brzy ráno ho vzbudil šílený povyk. "Co to je? Stalo se něco?" Vyskočil na nohy. Okamžitě si vzal hůlku a šel tiše do kuchyně. Náhle uslyšel srdečný smích. Ulehčeně si oddychl a schoval hůlku.
,,Už jsem ze všeho úplně zblblý." Pomyslel si, zakroutil hlavou a vydal se dolů.
,,Dobré ráno!" vyhrkl na všechny přítomné.
,,Dobré…." otočil se Harry. ,,Jéé, ahoj Rone! Dlouho jsem tě neviděl! Jak se vůbec máš?"
Nestál před ním však ten Harry, kterého Ron znal. Stál před ním pohublý, vysílený, nešťastný člověk. Člověk s vyhaslýma očima. Avšak právě teď se šťastným úsměvem. Nejspíše prvním po dlouhé době.
,,No, znáš to. Pořád hůř…. A co ty? Jsi nějaký…. No, jiný."
,,Znáš to," ušklíbl se. ,,Hodně jsem toho procestoval. Jsem děsně unavený."
,,Aha. Přišel jsi na něco nového?" všichni v kuchyni se na Harryho tázavě podívali.
,,Bohužel ne. Omlouvám se." Řekl tiše a šel pryč.
Ron znervózněl. Chvíli jen tak stál, ale pak se pustil do chutné snídaně, která ho alespoň na chvíli uklidnila.
-@-@-@-
Večer, zrovna když se chystal spát, přiletěla sova.
,,Není to Hermionina sova?" Zamyslel se. ,,Harry! Harry!" zakřičel.
,,Už letím!" zjevil se ve dveřích. ,,Stalo se něco?"
,,Přiletěla Hermionina sova."
,,Aha." Oddychl si Harry. Kdyby jen věděl...!
Ron k ní přistoupil a opatrně odvázal dopis. Byl naškrábaný, vůbec se to nepodobalo Hermioninu písmu. Přejel jeho obsah jedním pohledem. Zastavilo se mu srdce. Harryho, který viděl jak se mu třepe ruka, přepadl strach.
,,Rone, co se děje?" zeptal se skoro zeleného Rona.
,,He-Her-mio-ně se něco sta-lo," vykoktal.
Harry se posadil.
,,Povídej." Vybídl jej.
,,Píše: Rone a Harry! V době, kdy k vám přiletí tahle sova, budu už asi mrtvá. Chci jen, abyste věděli, co se se mnou stalo. Když jsem přijela domů, vše bylo v pořádku. Ovšem teď na nás útočí smrtijedi. Nevím, co je s rodiči. Skoro jsem je neviděla, ztratili se mi z dohledu. Abyste rozuměli, měla jsem divný pocit, že mě někdo sleduje. Proto jsem se i s rodiči schovala do úkrytu. Ale nepomohlo to. Našli nás. Obávám se, že už se neuvidíme. Sbohem!!! P.S. Bojujte za všechny a nedejte se! A Rone - miluji tě, vždy jsem milovala a vždy budu! " dočetl.
Měl sice strašně velkou radost z poslední věty, ale teď, po její smrti, mu bylo nanic. Pomalu se posadil. Podíval se na Harryho. Jejich pohledy se střetly.
,,Taky tomu nemůžeš uvěřit?" zeptal se Harry.
,,Jo, že váháš..." selhal mu hlas.
Po obličeji mu stékala malá slzička. Nemohl ze sebe vydat ani hlásek. Nechtěl tomu uvěřit. Hermi a mrtvá? To ne. Samovolně mu z očí vytryskly proudy slz. Pohlédl na Harryho. Ten na tom byl stejně jako on. V očích se mu mísil údiv s neskutečným zármutkem.
Ron si uvědomil, že Hermionu už nikdy neuvidí. Nikdy neuvidí její překrásný úsměv. Úsměv, který mu přinášel radost do života. A oči - krásné, hluboké a tak tajemné. Nikdy neuslyší hlas, který mu naháněl husí kůži po celém těle. Nikdy víc. Už nikdy žádná Hermiona. Bylo mu mizerně. Dlaněmi si zakryl tvář. Začal tiše brečet a vzlykat.
Seděli tak celou noc. Bez jediného hlásku, zcela nemožni slov. Každý z nich přemýšlel nad něčím jiným, ale přitom tak stejným. Pro zármutek jim už nestačily slzy. Už nemohli dál brečet. Jejich oči však zůstaly napuchlé a unavené.
Druhý den ráno to oznámili Ronově rodině. Všichni společně plakali. A všem bylo nanic.
-@-@-@-
Minulo už několik dní. Pro Rona se však zastavil čas. Nevnímal svět. Jídlo, pití, spánek, všechny lidské potřeby se staly jen přítěží. Už dál nechtěl žít. Bez ní nemohl existovat. Ostatní byli sice také v šoku, Ronovi se však nikdo nevyrovnal. Nikdo jiný ji totiž nemiloval tak, jako on. Pro něj to byla žena jeho života. Ta pravá. Nikdo ji nenahradí. Ale co teď? Je mrtvá, nic a nikdo mu ji nevrátí. Vůbec nemluvil, žil jen z povinnosti. Celé dny jen ležel a zíral do stropu.
-@-@-@-
Jednoho dne, asi týden po její smrti, zůstal sám v Doupěti. Civěl do stropu. Nic jiného vlastně už ani neuměl. Náhle snad slyšel nějaký zvuk. Napřímil se.
,,Jestli jsou to smrtijedi, přísahám, že je zabiju. Kvůli ní. Ona si to nezasloužila" Pomyslel si. Ozvalo se však unáhlené zaťukání.
,,Že by smrtijedi klepali? To asi těžko." Řekl si jen tak pro sebe. První věta po promlčeném týdnu. Jeho hlas, nezvyklý na mluvení, byl suchý, chraplavý.
Sešel dolů po schodech. Zastavil až u domovních dveří. Otevřel je. Myslel si, že se zbláznil. Naskytl se mu pohled, o jakém už ani nesnil. Nechápal to, byl absolutně mimo sebe. Stála před ním Hermiona, živá a zdravá. Teda alespoň doufal.
Vykročil k ní a objal ji. Beze slova tam jen tak stáli, objímajíc se. Poté Ron trošičku poodstoupil. A konečně udělal to, o čem snil už hodně dlouho. Konečně, po všech těch letech, ji políbil.

Drabble pro Jane.s.

28. srpna 2007 v 10:47 | Míša |  - Drabbles -
Tak jsem napsala ono slíbené drabble pro Jane.s.. Omlouvám se, ale komedie není mou silnou stránkou, jelikož jsem člověk nevtipný... Drabble má kolem 150 slov, ale i tak to kvalitu nezvedá... Napsala jsem dvě, až dnes jsem si vzpomněla na to první a zdálo se mi lepší než to druhé. No, snad se bude alespoň trošičku líbit....

Opilý Ron se procházel po růžovém mostě u silnice E55. Jeho zrak spočinul na jedné dívce, která kroutila kabelkou (a taky prdelkou).
,,Slečno, co tu děláte tak pozdě?" Zavrávoral opile. ,,Nebojíte se, že na vás zaútočí nějaké zvíře?"
,,Útoků se moc nebojím, zato z ožralých mladíků se mi zvedá kufr."
Ron se začal rozhlížet po okolí. Snažil se zaostřit, ale moc mu to nešlo.
,,Vy tu nějakého vidíte?" Zeptal se se slabým škytnutím.
Mladá dívka jen tak tak nezačala utíkat. Opravdu, vidět Rona namol byl dost silný zážitek i pro otrlejší lidi.
,,Co to máte za kabelku? To je Prada?" Ukázal na odrbanou kabelku.
,,Ne, pouze replika ze stánku."
,,Slečno, já se do vás asi zamiloval."
,,To nebude oboustranné."
Ron se k ní naklonil a chtěl ji políbit, místo toho si však hlasitě říhl.
Mladice se zvedla a šla si hledat jiné místo na stání.
Ronald se pohodlně vyvalil do trávy a s hlasitým prdnutím usnul.




Smrt je vysvobozením...

27. srpna 2007 v 15:26 | Míša |  - Drabbles -
Uprostřed poloprázdné místnosti stálo staré křeslo. Člověk v něm byl také starý, vrásčitý a skoro plešatý. Vzpomínal na svá mladá léta. Vzpomínky byly totiž to jediné, co mu zůstalo, kromě fotek. Fotek Bellatrix, jeho manželky. Fotek, které mu připomínaly, že kdysi býval šťastný.
Bellatrix miloval už od svého mládí. A ona si jej všimla. Vzala si ho, žili spolu šťastný a spokojený život plný lásky. Bohužel, nic netrvá věčně. I do jejich životů vstoupila smrt.
Zrovna mu oznámila, že je těhotná, když je obklíčili lidé z Fénixova řádu. Severus i Bella se statečně bránili, ale bohužel jedno z posledních kouzel zasáhlo Bellu. Ta padla k mrtvá k zemi. Její život skončil, jeho však taky.
Nechápal, jak mohl ty roky bez ní přežít. Ale teď už umíral. Konečně. Cítil, že bude znovu s ní a to ho naplňovalo štěstím. Zemřel sám, na starém křesle uprostřed poloprázdné místnosti. Ale s náznakem nepatrného úsměvu na rtech.

Svědomí

25. srpna 2007 v 17:31 | Míša |  - Jednorázovky -
Popis: Po Brumbálově smrti se Draco se Sevem potřebují ukrýt. Co se bude dít?

Kategorie: dobrodružné/ tragické/ možná trošičku depresivní
Postavy: Severus Snape, Draco Malfoy
-@-@-@-
Vyběhli z hradu.
,,Malfoyi, pohni!"
Draco zrychlil. Blížili se k Zapovězenému lesu. Z dálky zazněl výkřik.
,,Sectusempra!" Ozvalo se. Kouzlo však bylo odraženo.
,,To ani nezkoušej, Pottere! Nezahrávej si se mnou!" Ušklíbl se Snape a utíkal dál.
Po několika metrech konečně zastavili. Oba byli udýchaní. Slyšeli hlasitý tlukot svých srdcí. Dýchali prudce, přerývavě. Občas zasípali.
,,P- pan- ne profesore…" , snažil se nabrat dech Draco. ,,Co t-teď? J-jak se přemístíme?"
,,Neboj se, ty zbabělče. Mám plán. Dej mi svou botu."
,,A co s ní chcete udělat?" Zeptal se Malfoy nechápavě.
,,Ty hlupáku! Co asi? Udělám z ní přenášelo. Copak ti ten gel zcela otupil mozek?"
,,Ty máš tak co říkat, slizoune mastej." Zahuhlal si téměř neslyšně Draco jenom pro sebe.
,,Já to slyšel." Oznámil mu ledově. Hned nato udělal kouzlem z boty přenášedlo.
,,Chyť se!" Vyštěkl.
Draco ho rychle poslechl. Nebude přece riskovat.
Začali se točit. Všechno okolo splývalo ve zvláštní změť barev. S hlasitým ŽUCH! přistáli.
,,Kde to jsme???" Zeptal se Malfoy.
,,U mě doma. Tady jsme prozatím v bezpečí."
Otevřel ústa, ale hned zmlkl. Radši toho netopýra nebude provokovat.
Vešli do domu. Draco se neurčitě rozhlédl. Nakrčil nos. Něco tam divně páchlo.
,,Něco se ti nelíbí, Malfoyi?" Zeptal se ostře Severus.
,,Ne, v pořádku. Máte to tu pěkné." V duchu si myslel opak a divil se, jak někdo může v něčem takovém žít.
,,Nestojím o to, abych to tu měl "pěkné". Ale jestli to myslíte vážně, děkuji. "
,,Prý vážně. Vážně by to nemyslel ani slepý." Pomyslel si Draco.
,,Jdi si lehnout, Malfoyi. První pokoj vlevo. Postel je už připravena."
Jakmile si byl Sev jistý, že Draco spí, začal přemýšlet. A mumlat si. Nepotřeboval, aby ho někdo slyšel. A už vůbec ne mladý Maltou.
,,Proboha. Jsem lidská zrůda. Jak jsem to mohl udělat? Jak jsem mohl zabít Brumbála? A PROČ? Proč jsem to udělal? Nechápu sebe samého."
Doléhala na něj deprese. A svědomí. Litoval toho. Celého večera. Všeho, co řekl. A co udělal. Toho hlavně. Ale teď je pozdě. Pozdě napravit všechny chyby. Jak to jen má odčinit?
,,Smrt nelze odčinit." Řekl mu tichý hlas v jeho hlavě. ,,Smrt nelze vrátit." Právě vzal naději celému kouzelnickému světu. Byl to on. To on ho zabil. Zabil Brumbála.
,,On mi věřil. Vždycky mi věřil. A já ho zabil. Také zradil. Největšího čaroděje bílé magie poslední doby."
Rozhodl se náhle. Jeho svědomí by mu nedovolilo přežít a zapomenout. Neustále na to myslel. Na jeho pohled. On ho prosil. Brumbál ho prosil o život. Žádal, aby tu mohl být. Pro Harryho i pro něj. Vlastně pro všechny, co ho kdy potřebovali. A on to zničil. Zničil všechno.
Musel to udělat. Nebyl by schopen s tím žít. Proto se rozhodl, že se zabije. Ne hůlkou. To by bylo příliš jednoduché. Zabije se jedem. Chtěl trpět. Trpět za všechny hrůzy co napáchal.
Přesunul se ke kotlíku. Pustil se do toho. Uvařil nejpůsobivější jed. A pomalu, třesoucí se rukou, ho vypil.
Tělem mu proběhl záchvěv strachu. Ale už bylo pozdě. Hned poté jím projela ostrá bolest. Pomalu ale jistě cítil, jak mu proudí v žilách. Svalil se na zem. Udělalo se mu nevolno.
,,Vida, jed už působí." Prolétlo mu hlavou.
Oči mu zvolna vyhasínaly. Ruce, chvějící se působením jedu, sebou přestaly škubat. Zavřel své, teď už zcela vyhaslé, černé oči. Cítil, že je konec.
,,Odpusťte mi." Řekl tiše a usnul. Usnul věčným spánkem. A s neskutečnými bolestmi.
Tak zemřel Severus Snape. Ten, jež zabil Brumbála. Muž s mastnými vlasy. Muž, kterého všichni nesnášeli. A který měl i přese všechno zlo, co spáchal, svědomí.

Poslední mise

24. srpna 2007 v 14:18 | Míša |  - Jednorázovky -
Popis: Lupin a Tonksová dostávají od Brumbála tajnou misi, nakonec se ale vše zvrtne...
Kategorie: tragické
Postavy: Lupin, Tonksová, Brumbál, smrtijedi
-@-@-@-
Členové Fénixova řádu pomalu opouštěli svůj štáb v Grimmauldově náměstí. Tři z nich tam ovšem zůstali- Albus Brumbál, Remus Lupin a Nymfadora Tonksová.
,,Mám pro vás zvláštní úkol. Naprosto vám důvěřuji. Vím, že to nebude nic jednoduchého. Přesto doufám, že to zvládnete," promluvil Brumbál.
,,Albusi, co je to za úkol?" otázal se Lupin. ,,Dobře víš, že nemám rád překvapení."
,,Ano, Remusi, jistě. Ty a slečna Tonksová dostanete nelehký úkol, avšak splnitelný. Žádám vás, abyste se oba zítra přesně ve 20 hodin přemístili k Riddleovu statku, kde přebývá Voldemort, a pokusili se zjistit, co má v nejbližší době v plánu. V případě ohrožení se přemístěte co nejblíže k Bradavicím. A to neprodleně."
,,A-a-ale Brumbále..." zakoktala se Tonksová.
,,Ano?"
,,Bereme to. Jen-jen jste mě zaskočil."
,,Dobrá tedy. Přeji vám oběma dobrou noc." Mrkl na ně a odešel.
,,Dobrou," odpověděli svorně.
-@-@-@-
Následující den se sešli již dříve, než bylo v plánu. Bylo potřeba si domluvit pár drobností.
,,Takže - asi tam bude hlídat několik smrtijedů. Schůzi mají na hřbitově. Když se nějak zamaskujeme, mohli bychom to snad zvládnout. Co myslíš?" řekl Lupin.
"V to doufám. A víš, co říkal Brumbál. V případě ohrožení se máme okamžitě přemístit. Co takhle do Prasinek?" Tonksová už byla dost nervózní.
,,Prasinky. Jistě."
PÁR HODIN POZDĚJI:
,,Připravena?" zeptal se Remus.
,,Jo. Ty?"
,,Ano. Můžeme." Polkl naprázdno a začal odpočítávat. ,,Tři - dva - jedna - TEĎ!"
Točili se. Všechny barvy jim splývaly v jednu směsici něčeho hodně rozmázlého (a barevného, samozřejmě). Naráz dopadli.
,,Jsme tu. Když půjdeme za hlasy, jistě je nademe." Shrnul situaci Lupin.
Prodírali se keři, pomalu a tiše se plížili kolem náhrobků, jež vrhaly tajemné stíny. V jednu chvíli měli pocit, že kolem nich něco proklouzlo.
,,Hele, támhle jsou..." zašeptala Tonksová do ticha.
Remus pouze přikývl a jasným gestem jí dal najevo, ať jde za ním. Když se přiblížili, spatřili jen pár smrtijedů. A Voldemort nikde.
,,Je to past!" šeptl Lupin. ,,Někdo nás zřejmě viděl."
,,Rychle pryč!" odvětila Nymfadora.
Bylo však pozdě. Smrtijedi je už obklíčili.
Oba zároveň vytáhli své hůlky. Na přemístění však bylo pozdě. Nezbývalo jim nic jiného, než se pustit do boje. Převaha, i když nebyla velká, je znervóznila. Přece jen byli sami dva. Hleděli na masky smrtijedů, kteří se chystali vyřknout nějakou kletbu. Ale Lupin byl mistr v neverbálních zaklínadlech.
"Avada Kedavra," pomyslel si. Kouzlo zasáhlo nejbližšího smrtijeda. Dopadl na zem. Jako by toto zaklínadlo odstartovalo boj. Ze všech stran na ně byly vysílány kletby.
"Crucio!" vykřikl nějaký smrtijed.
Kouzlo zasáhlo Tonksovou.
"Avada Kedavra!" zavřeštěl Lupin a zaslal zaklínadlo na dotyčného smrtijeda. Kletba, kterou smrtijed poslal na Tonksovou, přestala účinkovat. Tonksová byla opět schopna boje.
Kouzla se nyní míhala jako o život. Jako zázrakem je však zasáhlo jen málo z nich. Boj byl dlouhý, stále nekončil. Oba už byli bojem značně vysíleni. Smrtící kletba zasáhla dalšího smrtijeda. Už zbýval jen jeden. Tonksová se však na chvíli nesoustředila a to se jí stalo osudným. Poslední smrtijed vyslal svou poslední kletbu. Záhy na to se však sám skácel mrtvý k zemi.
Jeho smrtící kletba však ještě letěla. Už už by zasáhla Tonksovou. Náhle se před ni vrhl Lupin a kletba místo ní zasáhla jeho. Zachránil svou lásku před smrtí. Když si Nymfadora uvědomila, co se vlastně stalo, podlomila se jí kolena. Sehnula se k Remusovi a objala jej. Snad to bylo v naději, že jej vzkřísí. Kletba smrti se však zlomit nedá.
,,Néééééééééééééééé!!!!" ječela a z očí jí kanuly velké slzy. ,,Nééééé, bože, neee!"
Naposled políbila svou lásku. Život pro ni teď už neměl smysl. Chtěla všechno skončit. Chtěla zemřít. Byla vysílená všemi událostmi poslední doby a tohle byla poslední kapka. Rozhodla se. Nikdo a nic nemohlo její rozhodnutí vyvrátit. Vzala do ruky svou kudlu, kterou si přivolala jednoduchým kouzlem.
,,Teď nebo nikdy," prolétlo jí hlavou. Vzpomínala na nejhezčí okamžiky svého života - když ji přijali do Bradavic, když se stala bystrozorkou a v neposlední řadě také její svatba. Ano, svatba s Remusem. Mužem jejího života. I smrti. Sebrala veškerou svou odvahu a pozvedla kudlu. Bodla se. Celým tělem jí projela ostrá bolest. Život pro ni skončil. Vydala se do světa. Světa, ve kterém se sešla se svou rodinou, a také s Remusem. Tam byla šťastnější než kdekoli jinde.

No to je dost!

24. srpna 2007 v 13:24 | Míša |  - Jednorázovky -
Popis: Vánoční prázdniny v Doupěti.
Kategorie: romantika
Postavy: Harry Potter, Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Ginny Weasleyová
-@-@-@-
Sice bylo ještě brzy ráno, ale sluneční paprsky byly už dost teplé a hladily Hermionu po její pihovaté tváři. Protáhla obličej a ospale zamžourala.
,,Dobré ráno," ozvalo se nad ní.
,,Ahoj Ginny," řekla ospale a posadila se. ,,To je dost, že jsi vzhůru, copak jsi zapomněla, že musíme vstávat dřív? Dnes přece odjíždíme domů na Vánoční prázdniny," odvětila Ginny a už slézala z postele.
,,Aháááá!" plácla se Hermi do čela. Sbalily si věci a vydaly se na snídani.
Tam se připojily k Harrymu, Ronovi a (i přes Hermioniny protesty) k Levanduli. Posnídali a pomalu šli k vlaku. Ten už chrlil z komína kouř a pískal. Ron se rozloučil s Levandulí dlouhým polibkem (Hermiona se nasupeně dívala jinam). Cesta uběhla jako voda a za chvíli už byli všichni v Doupěti.
Harry se ubytoval, ostatně jako vždycky, v Ronově pokoji a Hermiona u Ginny. Jelikož už byl večer, šli všichni spát. Ráno našla Hermiona u nohou postele dárky.
,,Ginny! Ginny, vstávej!" vykřikla. Ginny se okamžitě probudila a vrhla se na dárky. Hermi měla ze všech dárků radost, ale u Ronova dárku se pozastavila - daroval jí totiž řetízek se srdcem. Nevěděla, jak to chápat a naprosto automaticky si řetízek připla.
Při snídani si všichni děkovali za dárky. Hermiona se nepatrně začervenala, když děkovala Ronovi. Tomu zčervenaly uši. Chvilku se zamyslela nad snídaní a nechtě vyslechla Harryho a Ronův rozhovor.
,,Co žes udělal?" zeptal se Harry, div mu nevypadly oči z důlků.
,,Jak slyšíš, dal jsem kopačky Levanduli. Už mám toho jejího věčného "Lonánkování" akorát dost," odvětil Ron.
,,Na tom něco bude," řekl zamyšleně Harry a znovu se pustil do snídaně. Hermioně se na tváři rozhostil široký úsměv.
Večer si, po skvěle stráveném dni, s Ginny dlouho povídaly.
,,Hermiono, co tě trápí? Vypadáš ustaraně," zeptala se Ginny.
,,Láska. Co jiného." Řekla a v očích se jí zaleskly slzy.
,,Hermiono?" Ginny překvapily Hermioniny slzy.
,,Milovat někoho znamená pochopit i to, že tě nemiluje." Vychrlila ze sebe Hermiona a začala brečet. Ginny ji konejšivě objala:
,,Hermiono, to bude dobré, uvidíš. Kvůli komu se vlastně tak trápíš?"
,,Víš, nevím, co na to řekneš - ale prostě a jednoduše miluji Rona. A je to venku." Hermi si utřela oči a cítila, jak jí ze srdce spadl velký kámen, který ji tak věznil.
,,To myslíš vážně?" zeptala se překvapeně Ginny. Doslova jí to vyrazilo dech.
,,Myslím to naprosto vážně," řekla Hermi a už neplakala.
Další den při snídani Ginny nespouštěla z Hermiony oči. Jakoby čekala, že jí každou chvíli řekne, že žertovala. Když Hermi zachytila Ginnin pohled, nepatrně se usmála. Ron se mezitím zvedl a šel nahoru. Harry vyskočil ze židle a šel za ním.
Když přišla Hermiona do pokoje a chtěla si lehnout na postel, všimla si něčeho na polštáři. Byl to nějaký dopis. Okamžitě ho otevřela a četla:
,,Přijď v 19 hod. k třešňovému sadu. Budu čekat. R."
Nechápavě se podívala a celý vzkaz si přečetla ještě jednou. R. … Ron?
,,To přece není možné…" zašeptala.
,,Co není možné?" ozvala se Ginny. Upss… Hermi úplně zapomněla, že v pokoji není sama.
,,Ale nic," vyhrkla spěšně.
,,Když nic, tak nic." Ukončila debatu Ginny.
Přesně v 19.00 se Hermiona blížila k sadu. Šla tiše, jako by každý hlasitější zvuk měl znamenat prozrazení. Nechtěla, aby ji viděla, dokonce ani slyšela paní Weasleyová. Jakmile zahlédla Rona stojícího u sadu, znervózněla. V břiše jí začalo poletovat tisíce motýlků.
Nejistě se usmála a pozdravila:
,,Ahoj."
,,Ahoj, jsem rád, že jsi přišla," odpověděl Ron. I když už byla tma, viděla Hermiona, jak mu zčervenaly uši. Sama také zčervenala.
,,Chtěl jsi něco konkrétního, nebo sis mě sem zavolal jen tak?," zeptala se.
,,Vlastně," přišel k ní blíž a trošku naklonil. ,,Myslím, že tohle bude konkrétní dost," hned jak to dořekl, políbil ji. Ani se k Ronově velkému překvapení, nebránila.
,,Víš, tohle chci udělat už dlouho. To s Levandulí byl omyl." Řekl na vysvětlenou.
,,Taky na to už dlouho čekám," samotnou ji překvapilo, že to dokázala říct.
,,To jsem rád," odvětil a znovu ji políbil. ,Takže, no, ehm ehm, spolu chodíme?" zahuhlal rozpačitě.
,,Myslím, že jo." Šťastně se usmála. Ruku v ruce se vrátili do Doupěte.
Ráno, když potkali Harryho, zrovna se líbali.
,,Konečně???" Harry neskryl úžas ve svém hlase. ,,No to je dost."

Konec zlých časů

24. srpna 2007 v 10:48 | Míša |  - Jednorázovky -
Popis obsahu: Zlo ovládlo Kouzelnický svět. Slavnost ke "Dni Harryho Pottera" vypadá jako jediný světlý bod v temných časech. Schyluje se ke konečné bitvě mezi Harrym a Voldemortem.

Kategorie: tragické (ale s happyendem)

Hlavní postavy: Harry Potter, Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Ginny Weasley, Voldemort.
-@-@-@-
Harry vyšel na ulici- houf uplakaných žen a dívek jej s velkou prosbou v očích jen minul. V těchto krutých časech nebylo nic lehké. I přes krásné jarní počasí na ulici nebylo ani živáčka. Kolem se však povalovalo několik mrtvých lidí, pravděpodobně mudlů. Harry je pomocí jednoduchého kouzla ''odklidil''.
Najednou dostal strach- proboha, kde je Ginny?! Hlavou mu vířily děsuplné myšlenky. Rychle se přemístil do Doupěte.
,,Kde je Ginny?" zeptal se Freda, jakmile ho uviděl.
,,Zrovna připravuje snídani", odpověděl Fred, který se za hlasitého PRÁSK! také přemístil.
Harry vběhl do kuchyně a spatřil pláčící Ginny. Upřela na něj své velké, krásné a momentálně uplakané oči.
,,Harry! Harry! Jsi v pořádku? Právě říkali v rádiu, že v Zobí ulici došlo k několikanásobné vraždě! Měla jsem o tebe takový strach!" stále ještě s brekem se mu vrhla kolem krku.
,,Neboj se, jsem v pořádku. Všechno je dobré", odpověděl Harry a objal ji pevněji.
-@-@-@-
Za pár týdnů se měla konat velká slavnost- "Den Harryho Pottera". Harry se sice těšil na setkání se svými přáteli ze školy a všemi blízkými, jeho intuice mu však říkala, že vše nebude probíhat nejlépe. Kdyby jen věděl, že má pravdu!
Slavnost se kvapem blížila. Harry s Ronem i Hermi zrovna přemýšleli, jak by mohli zničit poslední viteál- Naginniho.
,,Navrhoval bych něco jednoduchého- ale geniálního.", řekl Ron.
,,Ale co přesně máš na mysli???" otázala se Hermiona.
,,Co takhle ……no, víte, nad něčím jsem přemýšlel."
,,Co to je? Rone, nebuď tajnůstkář", Hermi byla už dost vynervovaná z předcházejících měsíců a sebemenší záchvěv nejistoty ji drtil.
,,Naginny se pohybuje neustále kolem Voldemorta, že?", zeptal se, ale sám si odpověděl. "Jo, chtělo by to zabít nejdříve hada, hned potom Vy-víte-koho."
,,Rone, to je sice pravda, ale jak zajistit, že Vy-víte-kdo a Naginny budou na jednom místě? Myslím že Vy-víte-kdo není zas tak hloupý." Uzavřela debatu Hermiona.
-@-@-@-
Harry se šťastně usmíval, když míjel své bývalé spolužáky- Seamuse, Deana, Nevilla, Lenku a samozřejmě i ostatní kamarády a kamarádky. Byl si tak jistý, že se nic nemůže stát, že si nepřipustil sebemenší pocit nebezpečí.
Asi uprostřed slavnosti, kdy byla většina lidí už docela napitá, se rozrazily dveře a dovnitř vstoupil Voldemort se svými smrtijedy a také Naginny.
,,Harry Pottere, jsi připraven na porážku?" zeptal se vyzývavě.
,,Myslíš na svoji porážku, že?" Harrymu projel po tváři nervózní úsměv.
,,To se uvidí, Harry Pottere, Hadí jazyku!" sykl Voldemort zlomyslně.
Postavili se proti sobě. Naginni se plazil kolem. Jediný Ron sebral odvahu, zamířil na hada a vykřikl:
,,Avada Kedavra!" Had se okamžitě stočil a lehl. Už se ani nehl. Voldemort si byl tak jistý, že na hada nikdo nezaútočí, že ho to úplně vykolejilo.
,,Zabil jsi mi sice hada, ale mě dokáže zabít jen jeden člověk- Harry Potter!" vykřikl Voldemort. ,,Pokud to tedy dovede! Vyzývám tě na souboj- Pottere!"
,,Přijímám!", Harry vykročil ze stínu a podíval se na Voldemorta nenávistným pohledem.
V tom se strhla strašná mela- smrtijedi začali útočit a většina lidí se jim začala bránit. Voldemort se rozpřáhl a křikl:
"Crucio!" Harry kletbu odrazil a kouzlo opětoval- ovšem zároveň s Voldemortem.
,,Avada Kedavra!" zaznělo současně. Hůlky se, stejně jako kdysi, spojily. Voldemort si byl jistý, že ho Harry nemůže porazit- na hřbitově to tehdy byla jen náhoda, nebo ne?
Oběma se už třepaly ruce, jak bylo spojení hůlek silné. Dívali se sobě navzájem do očí. Kdyby mohly pohledy zabíjet, byli by už oba mrtví. Voldyho kouzlo bylo na okamžik silnější, na tváři se mu rozlil vítězný úsměv. Najednou ho ovšem přešel. Harryho kouzlo to jeho začalo přebíjet. Pomalu, ale jistě jej porážel. Voldemort se zatvářil překvapeně, a ten samý výraz mu zůstal i poté, co se mrtev skácel na zem.
,,Harry! Harry!" ozvalo se zdáli. "My to dokázali- tys to dokázal! Je po něm! Celý kouzelnický svět se vrátí k normálu!", volal na něj Ron, který objímal šťastnou Hermionu. Všichni mu začali tleskat, Smrtijedi se vzdali, nic jiného jim ani nezbývalo.
K Harrymu doběhla šťastná Ginny.
,,Brumbál by na tebe byl pyšný, Harry. Moc pyšný!" Objala ho a společně si užívali okamžik vítězství.

Založení blogu

23. srpna 2007 v 18:59 | Míša |  - Novinky -

Ahoj,
na tomto blogu najdete mnou napsané povídky ze světa Harryho Pottera... Teda, lépe řečeno, v
povídkách budou vystupovat postavy z HP, ale děj se bude lišit...
Doufám, že se vám budou líbit!