Ztracená láska

28. srpna 2007 v 17:36 | Míša |  - Jednorázovky -
Tuhle jednorázovku chci věnovat mojí super nejlepší kamarádce Marti, na jejíž popud jsem ji napsala.
Vím, že jsi to už četla, ale minule jsem zapomněla na věnování. Touto povídkou ti chci strašně poděkovat za všecko. Za tvou podporu při mém psaní, jelikož jsem ti jako první umožnila přečíst si mé jednorázovky, za skvělou reklamu na tvém blogu, za to, že mi pomáháš dostat se z trapasů až se tomu pak smějeme, a hlavně za to, že tě mám! Doufám, že naše přátelství vydrží i střední školu, nerada bych o tebe přišla!
Navíc víš, že já se z pocitů spíš vypíšu než abych to říkala, páč v danou chvíli mě nikdy nenapadne nic, co by vyjadřovalo to, jak moc si vážím toho, že tak skvělou kamarádku, jako jsi ty, mám! DÍKY! :-*
-@-@-@-
Popis: Harry se po dlouhé době vrací do Doupěte. Všichni nadšeně očekávají jeho příjezd. Hermiona však musí nečekaně odjet...
Kategorie: tragické (možná trochu depresivní)
Postavy: Ron Weasley, Hermiona Grangerová, Harry Potter, zmíněni jsou i Weasleyovi
-@-@-@-
Ležel na posteli a přemýšlel. Přemýšlel o světě, Voldemortovi a mnoha dalších věcech. Náhle mu na mysl přišla jeho tajná láska, Hermiona. Právě když si uvědomil, že ji nikdy nemůže mít, ozvalo se slabé zaťukání na dveře.
,,Dále," řekl tiše.
Otevřely se dveře.
,,Ahoj," dostala ze sebe Hermi. ,,Za chvíli odjíždím, jdu se jen rozloučit."
,,Ahoj." Rychle se posadil. ,,Už odjíždíš? Myslel jsem, že tu ještě zůstaneš, Harry by se měl zítra vrátit."
,,Já si to taky myslela. Ale naši mi poslali sovu. Tak za nimi jedu - jen tak pro jistotu. Víš přece, jak to dnes je. Mám o ně strach."
,,To máme všichni. Hermiono, slib mi, že na sebe budeš dávat pozor. Nechci, abys byla další na řadě..." odmlčel se. Vzpomněl si totiž na své přátele, rodinu. Na všechny mrtvé, trpící. Hlavou mu probleskly tváře všech známých, teď již mrtvých - Percyho, který se obětoval za rodinu; Parvati Patilové, profesorky Trelawneyové, a spousty dalších.
,,Rone! Teď na to nemysli, prosím." Řekla Herm, jako by mu četla myšlenky.
,,Jo, jasně. Na to bude ještě dost času." Ušklíbl se pro sebe.
,,Už musím opravdu jít. Uvidíme se, doufám, brzy." Těmito slovy se rozloučila a odešla.
,,Ahoj…." dodal tiše.
Jakmile za ní zaklaply dveře, okamžitě si lehl. A přemýšlel. Přemýšlel tak dlouho, až usnul.
-@-@-@-
Brzy ráno ho vzbudil šílený povyk. "Co to je? Stalo se něco?" Vyskočil na nohy. Okamžitě si vzal hůlku a šel tiše do kuchyně. Náhle uslyšel srdečný smích. Ulehčeně si oddychl a schoval hůlku.
,,Už jsem ze všeho úplně zblblý." Pomyslel si, zakroutil hlavou a vydal se dolů.
,,Dobré ráno!" vyhrkl na všechny přítomné.
,,Dobré…." otočil se Harry. ,,Jéé, ahoj Rone! Dlouho jsem tě neviděl! Jak se vůbec máš?"
Nestál před ním však ten Harry, kterého Ron znal. Stál před ním pohublý, vysílený, nešťastný člověk. Člověk s vyhaslýma očima. Avšak právě teď se šťastným úsměvem. Nejspíše prvním po dlouhé době.
,,No, znáš to. Pořád hůř…. A co ty? Jsi nějaký…. No, jiný."
,,Znáš to," ušklíbl se. ,,Hodně jsem toho procestoval. Jsem děsně unavený."
,,Aha. Přišel jsi na něco nového?" všichni v kuchyni se na Harryho tázavě podívali.
,,Bohužel ne. Omlouvám se." Řekl tiše a šel pryč.
Ron znervózněl. Chvíli jen tak stál, ale pak se pustil do chutné snídaně, která ho alespoň na chvíli uklidnila.
-@-@-@-
Večer, zrovna když se chystal spát, přiletěla sova.
,,Není to Hermionina sova?" Zamyslel se. ,,Harry! Harry!" zakřičel.
,,Už letím!" zjevil se ve dveřích. ,,Stalo se něco?"
,,Přiletěla Hermionina sova."
,,Aha." Oddychl si Harry. Kdyby jen věděl...!
Ron k ní přistoupil a opatrně odvázal dopis. Byl naškrábaný, vůbec se to nepodobalo Hermioninu písmu. Přejel jeho obsah jedním pohledem. Zastavilo se mu srdce. Harryho, který viděl jak se mu třepe ruka, přepadl strach.
,,Rone, co se děje?" zeptal se skoro zeleného Rona.
,,He-Her-mio-ně se něco sta-lo," vykoktal.
Harry se posadil.
,,Povídej." Vybídl jej.
,,Píše: Rone a Harry! V době, kdy k vám přiletí tahle sova, budu už asi mrtvá. Chci jen, abyste věděli, co se se mnou stalo. Když jsem přijela domů, vše bylo v pořádku. Ovšem teď na nás útočí smrtijedi. Nevím, co je s rodiči. Skoro jsem je neviděla, ztratili se mi z dohledu. Abyste rozuměli, měla jsem divný pocit, že mě někdo sleduje. Proto jsem se i s rodiči schovala do úkrytu. Ale nepomohlo to. Našli nás. Obávám se, že už se neuvidíme. Sbohem!!! P.S. Bojujte za všechny a nedejte se! A Rone - miluji tě, vždy jsem milovala a vždy budu! " dočetl.
Měl sice strašně velkou radost z poslední věty, ale teď, po její smrti, mu bylo nanic. Pomalu se posadil. Podíval se na Harryho. Jejich pohledy se střetly.
,,Taky tomu nemůžeš uvěřit?" zeptal se Harry.
,,Jo, že váháš..." selhal mu hlas.
Po obličeji mu stékala malá slzička. Nemohl ze sebe vydat ani hlásek. Nechtěl tomu uvěřit. Hermi a mrtvá? To ne. Samovolně mu z očí vytryskly proudy slz. Pohlédl na Harryho. Ten na tom byl stejně jako on. V očích se mu mísil údiv s neskutečným zármutkem.
Ron si uvědomil, že Hermionu už nikdy neuvidí. Nikdy neuvidí její překrásný úsměv. Úsměv, který mu přinášel radost do života. A oči - krásné, hluboké a tak tajemné. Nikdy neuslyší hlas, který mu naháněl husí kůži po celém těle. Nikdy víc. Už nikdy žádná Hermiona. Bylo mu mizerně. Dlaněmi si zakryl tvář. Začal tiše brečet a vzlykat.
Seděli tak celou noc. Bez jediného hlásku, zcela nemožni slov. Každý z nich přemýšlel nad něčím jiným, ale přitom tak stejným. Pro zármutek jim už nestačily slzy. Už nemohli dál brečet. Jejich oči však zůstaly napuchlé a unavené.
Druhý den ráno to oznámili Ronově rodině. Všichni společně plakali. A všem bylo nanic.
-@-@-@-
Minulo už několik dní. Pro Rona se však zastavil čas. Nevnímal svět. Jídlo, pití, spánek, všechny lidské potřeby se staly jen přítěží. Už dál nechtěl žít. Bez ní nemohl existovat. Ostatní byli sice také v šoku, Ronovi se však nikdo nevyrovnal. Nikdo jiný ji totiž nemiloval tak, jako on. Pro něj to byla žena jeho života. Ta pravá. Nikdo ji nenahradí. Ale co teď? Je mrtvá, nic a nikdo mu ji nevrátí. Vůbec nemluvil, žil jen z povinnosti. Celé dny jen ležel a zíral do stropu.
-@-@-@-
Jednoho dne, asi týden po její smrti, zůstal sám v Doupěti. Civěl do stropu. Nic jiného vlastně už ani neuměl. Náhle snad slyšel nějaký zvuk. Napřímil se.
,,Jestli jsou to smrtijedi, přísahám, že je zabiju. Kvůli ní. Ona si to nezasloužila" Pomyslel si. Ozvalo se však unáhlené zaťukání.
,,Že by smrtijedi klepali? To asi těžko." Řekl si jen tak pro sebe. První věta po promlčeném týdnu. Jeho hlas, nezvyklý na mluvení, byl suchý, chraplavý.
Sešel dolů po schodech. Zastavil až u domovních dveří. Otevřel je. Myslel si, že se zbláznil. Naskytl se mu pohled, o jakém už ani nesnil. Nechápal to, byl absolutně mimo sebe. Stála před ním Hermiona, živá a zdravá. Teda alespoň doufal.
Vykročil k ní a objal ji. Beze slova tam jen tak stáli, objímajíc se. Poté Ron trošičku poodstoupil. A konečně udělal to, o čem snil už hodně dlouho. Konečně, po všech těch letech, ji políbil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jane.s. Jane.s. | Web | 28. srpna 2007 v 20:44 | Reagovat

Krásný *utírá slzičku dojetí*

2 Sabča Sabča | 29. srpna 2007 v 9:23 | Reagovat

to je naprosto nááádherné!!!aj ta slzička spíš slzičky ukáply.....

3 Míša Míša | E-mail | Web | 29. srpna 2007 v 11:33 | Reagovat

díky holky *červená až... no, tam*

4 Marťa Marťa | Web | 30. srpna 2007 v 13:21 | Reagovat

Jujda tos nemusela Míšo. Píšeš naprosto úchvatně a já sem taky moooc ráda že tě mám. Co bych bez tebe dělala? To radši ani nemyslet. Taky tě mám moc ráda. Nepřestávej a piš. Při čtení nás všechny určitě hřeje na duši :)

5 Míša Míša | E-mail | Web | 30. srpna 2007 v 20:03 | Reagovat

;-)))))))

6 eliska eliska | 8. března 2010 v 7:16 | Reagovat

nádherné přesně o takových povídkách pádím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama